Jak jsem o víkendu stavěla dům...

Už od prvního vyslechnutí pohádky o Jeníčkovi a Mařence jsem toužila postavit perníkovou chaloupku. A konečně jsem se k tomu dostala. V jednom nejmenovaným časopise jsem objevila naprosto dokonalej návod a už to jelo. V pátek sem hodinu a kus vychystávala první část těsta (ke konci mi trošičku musel pomoct táta, protože to moc nešlo míchat). V sobotu sme ho s mámou dodělali a do osmi večer sme pekli jednotlivý díly (trvalo to asi tři hodiny, protože nám hodně těsta zbylo a tak vzniklo 60hlavý stádo preníkovejch vepřů). V neděli mě máma vzbudila v půl devátý a začalo zdobení a sestavování chajdy takovou neuvěřitelně sladkou, lepkavou a ke všemu ještě bílou polevou. Střídavě sme propadali nadšení a zoufalství - to podle toho, jestli chaloupka zrovna pět vteřin držela pohromadě nebo jestli se nerozpadala. No a v jedenáct už to bylo hotový.

PS : šoupla sem sem pár fotek (tak doufám, že bude samá chvála :-) )

Velká zebra aneb jakže se to vlastně jmenujete ?

Tak jsem zjistila, že poslední dobou začínám žít úplně hrozně moc kulturně. Teda, že by mi to vadilo, se říct nedá. Naposled to bylo v takovym tom divadle na Václaváku (jsem slabě sklerotická a už sem zapomněla, jak se to tam jmenuje). S rodičema jsem tam byla na strašně vtipný komedii, která se jmenovala "Velká zebra aneb jakže se to vlastně jmenujete?"
Hlavní příběh byl o tom, že se Mauricovi omrzelo soužití s manželkou Gizel a chtěl od ní odejít. Bohužel mu jí pořád bylo líto a tak v její prospěch uzavřel životní pojistku. Počkal tak půl roku a pak jednoho dne vyrazil na ryby, aby se "utopil". Pak si vyrobil nové doklady pod jménem Fernán a začal si žít život zase od začátku. Po čase potkal Sabinu a jejich vztah skončil svatbou. Sabina ho přestala bavit už po měsíci a tak zopakoval trik, který použil už na Gizel, tentokrát pod jménem Kryštof. No a co čert nechtěl zase potkal "ženu svého srdce" : Sydónii. Sydónii si nevzal, protože neměl doklady a nechtělo se mu vyrábět falešný rodný list a tak. Tak si s ní spokojeně žil půldruhého roku. Jejich společný život, který naplňovalo luštění křížovek a vaření "delikates", rozproudil Sydónie, když jednoho dne poslala Kryštofovu fotku do redakce časopisu Galský včelař. Podle fotografie poznal Kryštofa jeho starý přítel, který ho hned přijel navštívit. Kryštof tedy nakonec přiznal své podvody a z jeho přítele jen tak mezi řečí vypadlo, že si vzal Gizel, a ta za chvilku přijede. Začnou tedy spolu vymýšlet lži, jak to Gizel vysvětlí. Mezitím ale přijede i Sabina, která Kryštofa také poznala a jemu nakonec nezbyde, než přiznat pravdu. Z toho má největší radost Sydónie, která to věděla už od začátku od svého milence pojišťováka. Sydóni totiž Kryštofa vůbec nemilovala, ale potřebovala pro sebe a svého přítele do začátku manželství nějaké peníze a tak se rozhodla, že bude s Kryštofem chodit, klidně si ho vezme a spoléhala na to, že jí Kryštof také opustí. Ale když se po roce od uzavření životní pojistky pořád nic nedělo, tak se rozhodla, že Kryštofa tochu poštouchne odesláním fotky do časopisu. Nakonec jí to vyšlo. Kryštof se vrátil k Sabině, Gizel zůstala se svým novým manželem a Sydónie se mohla spokojeně vdát.
O divadle bych řekla, že bylo opravdu povedený. Svů podíl na tom měl určitě Ondřej Vetchý, který hrál Kryštofa (Maurice a Fernána :) ) a herečka, která hrála, bohužel už taky nevim, jak se jmenuje.

Hrozně se stydím... Hrozně se omlouvám svýmu blogu...
Poslední dobou (no už asi dva měsíce) jsem na svůj blog nic nenapsala. A je to velká ostuda, na ocž jsem přišla hned po tom, co jsem mrkla na blog jedný mojí slovenský kámošky (kdopa to asi je?). Je to strašný takhle něco flákat, ale prostě nebyl čas. Mám pocit, že druhej rok na gymplu je fakt horor. V tercii nás všichni šetřili a teď se to na mě řítí. Pořád píšeme nějaký testy a já mám pocit, že to nezvládám. Dneska sme psali z ájíny (totální propadák, nevěděla sem, jak se řekne : to oblečení se srazilo v pračce), zejtra bude test z chemie, ve čtvrtek čtvrtletka z matiky. Je to strašně únavný. Snažím se uklidnit tím, že je teď čtvrtletí a po něm to bude lepší. No, ale přiznejme si pravdu...
Taky mě hrozně štve, že půlka naší třídy chce odejít na jiný školy, čímž se nám absolutně zhroutí náš třídní kolektiv. Taky nám zakázali lyžák, na kterej se v kvartě každoročně jezdí. Ani nám to nevysvětlili...
No asi už budu končit a nejdýl do pátku se pokusím zase něco napsat. (doopravdy - na mou duši, na psí uši, nakočičí čest)

Back to the Hell?
Jak už si většina lidí stačila všimnout, prázdniny jsou nenávratně pryč. Nemálo z nás si hned po prvním školním dni přálo, aby se znova vrátil dvouměsíční volno a nicnedělání. Ale žijeme v realitě, tak si musíme připustit, že se nedá nic dělat. (maximálně se nám o prázdninách může zdát, což není moc dobrá náhrada, protože mě většinou budík probudí, když se zrovna chystám do moře a podobně)
Nevím jak Vy, ale já postupně zjišťuju, že to v tý škole, tenhle rok nebude tak strašný, jak nám slibovali. Snažili se nás vyděsit tím, že budeme zase o rok starší (kdo by to byl čekal, že J) a profesoři na nás budou tvrdší, přísnější, látku budeme probírat rychleji…
Hrozně mě to vyděsilo a o prázdninách mě užíralo svědomí, že bych se měla kouknout na tu chemii, vlastně i na francouzštinu, pak jsem si vzpomněla na biologii, matiku a češtinu
a většinou jsem si šla radši číst. (samozřejmě, že ne francouzský nepravidelný slovesa) Udělala jsem dobře, profesoři jsou pořád stejní ani přísnější a dokonce ani mírnější (no doufám, že tohle od nich nikdo neočekával), takže se všechno dá zvládat při stejným nasazení, který jsem měla loni.
Na konci prázdnin jsem měla hroznou depresi z toho, že se budu muset vrátit do školy
a nastanou mi povinnosti. Nějak jsem zapomínala na to, jak jsou super volné hodiny a kamarádi. Teď už jsem si to uvědomila a škola se mi nezdá až tak strašná. Jo, píšeme testy a profesoři nás zkouší. Ale pojedeme na lyžák, v červnu do Itálie, čeká nás spousta výletů.
Pokud Vás ani tohle nepřesvědčilo o tom, že škola není takový peklo, tak se můžete těšit na Vánoce. Ty už tady taky za chvilku budou. A pokud Vám připadá, že jsou daleko, tak si vzpomeňte na velikonočního zajíčka.

První školní den (back to the hell)

A už je to tady. To na co sme se všichni snažili dva měsíce nemyslet. Ale stejně si na to občas někdo vzpomněl, ale hned to zahnal myšlenkou, že má přece ještě měsíc a půl, to je hodně dlouhá doba. A pak si říkal, že měsíc taky ještě de, sice je to půlka, ale lepší než nic. No a dva týdny - to je přece ještě víc než Vánoční prázdniny. A ani sme se nenadáli a bylo to. Pozdě v noci z neděle 2. září na pondělí 3. září. Člověk se tak převaluje v posteli a přemejšlí o škole. Sice se o to nesnažil, ale nějak to přišlo a on zjistí, že vlastně už zapomněl všechno z francouzštiny, chemii taky poslední měsíc celkem dost flákal s tím, že se to doučí o prázdninách a skutek utek. Tak má teď výčitky svědomí a když nakonec usne, tak se mu zdaj noční můry o tom, jak mu de zloděj ukrást kocoura. Ráno se probudí a zjistí, že ho koleno bolí tak, že ho nemůže ohnout a ke všemu neví, čím to je. Vstát ale musí, tak uděla všechno, co takovej člověk dělá než jde do školy a vyrazí. Dojde ke svému ústavu, okoukne vyděšený primány, terciány a prváky a valí si to ke svý třídě. Tam ho čekají jeho spolužáci. Pozdraví a usadí. Pak počká na třídní. Ona mu něco řekne a to tak tichym hlasem, že jí slyší tak maximálně lidi v druhý lavici. Pak vyrazí domů. Dojede domů a dojde mu, že už je to opravdu tady. 3kolní rok začal.

Opravdu, ale opravdu zajímavé

Tak si představte, že jste opět předškolák a strašlivě se těšíte do školy (jo, jo tenkrát sme se ještě těšívali...). Maminka vám zařídila škoní docházku v katolické škole pod jejím rodným příjmením, když se tam ale chystáe nastoupit se svým pravým příjmením, tak vás vyhodí. Vy se maminky ptáte proč a ona vám odpoví, že se lidem na katolické škole nelíbilo, že se jmenujete Max Peklo ( v originálu Max Hell), protože si vševědoucí ředitel myslel, že ve vašem těle tím pádem musí sídlit ďábel.
PS : Fakt sem nekecala, tohle se teď stalo v jedný australský škole.

Asi bych měla zase něco napsat

Hm, tak jsem si řekla, že na můj blog už se téměř snáší pavučiny a já bych ho měla oprášit. Jenže o čem mam psát? O tom, jak moje tlustá kočka leží na křesle, který je sice moje, ale já na něm tim pádem nemůžu sedět? No to asi spíš ne, koho by to zajímalo. Tak o tom, že doufam, že se mi zlomená ruka zahojí do tábora a já na něj budu moct jet? Asi byste mi nejspíš řekli, že sem si jí neměla lámat. Nebo o tom, jak se mi jednou rukou neuvěřitelně blbě píše? Asi dneska nebudu radši psát o ničem nebo možná večer nebo odpoledne.

Jedno křup a bylo to

Tak sem jako každý pondělí vyrazila, že strávím pár hodin u koní. Nejdřív sem si vychystala Boženu (to je kobyla, na který jezdím) a pak jsem za doprovodu Báry, která mě učí jezdit vyrazila na takovou loučku. Tam jsem asi hodinu jezdila v kroku než mi Bára řekla, ať Bóžu pobídnu do klusu. No a já jí pobídla asi moc, protöže nezačala klusta, ale cválat. To sem nečekala a žuchla sem dolů. A moje levá ruka udělala křup křup a bylo to. Takže mam v levý ruce zlomený obě kosti a včera sem se vrátila z nemocnice. Super, co?

No prostě dnešek a moje dojmy z něj

Tak z dnešního dne mám smíšený pocity. Tak třeba sme měli suplování na tělák a to p.pro. Hrubou. Už její jméno napovídá něco o její povaze. Po škole jde taková zvěst, že to neni člověk, ale sportovní robot, já bych tomu i věřila. Třeba když mezi mnou a Majdou proběhnul míč a my sme si obě mysleli, že ho chytí ta druhá. To nás rozesmálo a ona na nás hodila takovej vraždící pohled a tvrdým hlasem řekla, že neví, co je na tom k smíchu, že sme nešikovný. Prostě děs. A na konci nám ještě řekla, že máme běžet kolečko kolem školy. To všechny celkem slušně zaskočilu, protože když už to kolečko běháme, tak na začátku hodiny, protože je to celkem dlouhý. No tak sme si řekli, že doběhnem za roh, pak zbytek půjdem a pak se zase před posledním rohem rozběhnem (tak nějak to děláme většinou =o)) a ono jí to asi došlo (nebo už měla zkušenosti) a trochu se naštvala (nebo spíš víc než trochu). No a hned po těláku následovala dvouhodinovka matiky. To celkem ušlo, protože sem ani nebyla zkoušená a ani se nepsal test, ale vyčerpávající to bylo. A pak už byl konečně oběd (kuře s takovejma malejma bílejma kuličkama, který chutnaly trochu jako těstoviny, ale byly velký jako špendlíkový hlavičky) a hned po něm sem s Evou vyrážela do městský knihovny, kde chtěla máma pujčit Bílou Masajku a já zjistila, že je to tam úplně úžasný. V životě sem neviděla tolik knížek pohromadě, mam zážitek nejmíň do večera. Jenže pak sem dojela metrem na depo hostivař a zjistila, že mi autobus jede až za 40 minut. To čekání bylo celkem děsný, ale když se autobus blížil k zastávce, kde vystupuju, tak autobusák přibrzdil nějaký stárý pani, aby nemusela tak daleko chodit a bylo to přímo u nás v ulici, tak sem vyskočila a vyrazila domů. No a to bude asi tak všechno, od tý doby se toho tolik nestalo, ale budeme grilovat, což je taky super.

Maturity

Tak sem si řekla, že sem zase něco napíšu a řekla sem si, proč nepsat o maturitách u nás ve škole.
No prostě u nás je teď maturitní týden, který si všichni, kromě oktavánů užívají. (no, kdo by se jim taky divil) Máme totiž tak trochu změněný rozvrh, tak třeba dneska sme měli sportovní den, to byla trochu nuda, ale lepší než učení. Zítra maj holky vyučování až od devíti a pak už máme jenom čtyři hodiny. Ve středu jedeme na výlet, přičemž máme sraz před školou až v půl jedenáctý (no jasně, že ráno! napadlo vás snad něco jinýho?) Ve čtvrtek máme sice dvouhodinovku matiky, ale zase máme jenom čtyři hodiny, to samé je i v pátek.
Tak mě teď napadá, proč by ty maturity nemohly trvat dýl ?

Moje dnešní dojmy (já fakt nevěděla, jak to líp nazvat)

Tenhle tejden mám ve znamení dopisovacího šílenství, no kdo by se taky divil, když sjem tam dva týdny nebyla. Sice jsem si doma pořádně odpočala, ale teď to dopisování. Denně doma píšu asi tři hodiny, je to prostě pech.
Aspoň, že jsou příští týden maturity, čímž nám spousta hodin odpadá a máme denně jenom pět hodin. Má to jedinou chybičku, ve čtvrtek a v pátek máme dvouhodinovky matiky, no tak to sem ještě nezažila, tak sem zvědavá.
Ale dneska mě potěšil jeden člověk, jela jsem domů autobusem, a když vystoupím, tak musím přejít takovou ulici. No tak jsem čekala, až přejede autobus (asi nemoh počkat 10 sekund než přejdu ulici, tolik by mu to neudělalo, když se teprv rozjížděl) a za ním jsem uviděla náklaďáček, který byl celkem rozjetý, tak jsem samozřejmě předpokládala, že mi nezastaví, ale on zastavil!! To mně hrozně potěšilo a hned mám lepší náladu, i když na mě čeká hromada písemek a hromada testů.
Tak zase ahoj příště, až se rozhodnu sem něco napsat a to bude brzo, protože mě to baví.

Jsem úplně mrtvá...

No jasně, že ne doslova. Ale právě jsem se vrátila ze školy, kde jsem dva týdny nebyla, batoh mám plný sešitů na dopisování, jela jsem hodinu domů autobusem, ve kterym bylo jako v sauně - je mi fakt děsně. Ještě, že budou příští týden maturity a nebude takový učení. Aspoň jeden světlej bod, na kterej se můžu upínat během nekonečnýho dopisování.

Prague international marathon

Včera jsme s mámou tátu doprovázely na maraton. Teda, ne že by běžel, ale závodil na in-linech. Můj brácha Honza tam taky závodil, taky ne v běhu, ale v koloběhu (prostě závodil na koloběžkách). Oba závody měly stejnou 10 kilometrovou trasu. Docela je oba obdivuju. Koloběžky měly vystartovat 5 minut po in-linech, ale kvůli pomalejm bruslařům (typu : mamí, pomóc, ty brusle mi jedou nebo strejdó, kde sí?) jeli až po čtvrt hodině. Možná vám připadá zvláštní, že můj brácha, kterýmu je 23 závodí na koloběžkách, ale to ste ty koloběžky neviděli. Přední kola maj karbonový (z odlehčený materiálu) a jsou to normální kola na normální silniční kola (snad ste to pochopili). Maj přední brzdu a celkově sou oslniví. A to jak jeli byl celkem mazec. Prvních 100 metrů běželi vedle koloběžek, aby chytli rychlost a pak na ně teprve naskočili. A to byla jízda. Oni se neodráželi, to bylo, jako by zadupávali do země. Prostě hrozná rychlost. Potom co odstartovali jsme se s mámou hodně, ale opravdu hodně rychlou chůzí vydaly vyfotit tátu v cíly. No samozřejmě, že jsme to nestihly. Táta jel rychle a kvůli zdržení s koloběžkama byl v cíly dřív než my. No prostě to byl pech. Tak sem ho aspoň vyfotila jen tak a přichytala jsem si foťák na vyfocení bráchy, jak se s koloběžkou přiřítí do cíle. Nečekala jsem dlouho a byl tam. Tak jsem zmáčkla takovej ten čudlík, kterej udělá fotku a bylo to. A jaký byly výsledky? Táta byl v kategorii šestej z 54 (moc se mu to nelíbilo, ale co čekal, když byl tenhle rok na bruslích poprvé. tím pásem na nich 5 měsíců nestál) a brácha byl 11 z kolika to sice nevim, ale bylo jich hodně. Tak tohle jsou moje zážitky z mezonárodního pražského maratonu. Btw jinak jsem viděla ulici s nejdražšíma obchodama v Praze. Je fakt vtipný vidět prstýnek za 420 000 korun a kabelku za 50 000korun. Tím spíš, že se mi ani jendo nelíbilo. Po cestě ze Staromáku (kde byl cíl) k autu, jsme ještě viděli start Procházky Prahou. To je takovej nesoutěžní fitness závod na 2 kilometry, to bylo taky zajímavý. No a to už by asi opravdu bylo všechno, teď si musim jít léčit moje narušený sebevědomí, po tom co jsem viděla ty 70letý dědečky, jak pelášej na 5 kilometrový trase opravdu rychle.

Založila jsem si blog

Tak sem si řekla, že si jako spousta dalších lidí založím blog a udělala sem to. Po několika neblahých zkušenostech na jiných servrech sem si řekla, že to zkusím tady. A proč taky ne. Tak sem tu a budu psát pro vás. (a taky pro sebe)