Minulost, přítomnost nebo budoucnost?

Dnes ráno jsem se probudila ve své malované posteli po babička. Už si nevzpomínám, jestli mě vzbudilo kokrhání našeho nebo sousedovic kohouta. Hned poté, co jsem do okna strčila peřinu (z opravdického peří) jsem posnídala dvě domácí vajíčka na měkko a vyrazila do naší vesnické jednotřídky, abych se dozvěděla spoustu nových věcí od pana řídícího. Včera sliboval, že nám poví něco o životě včel a dokonce nám i ukáže jeho vlastní úly, které má za školou.
Tak už jsem doma ze školy. Byl to ale povedený den. Během výkladu pana řídícího, o včele medonosné, se starší kluci pošťuchovali a rozběsnili včely tak, že jedna bodla pana řídícího do nosu. Ten na ně má naneštěstí alergii, takže mu otekla celá hlava a my jsme měli po zbytek dne na výuku jeho manželku. To se mi moc líbilo, protože nám vyprávěla o tom, jak začíná jaro a jak vyrůstají kytičky. No, a teď už jdu ven. jdeme si s holkama hrát do lesa…
Ráno mě vzbudil nějakej blbec, kterej to narval to semaforu přímo před naším domem. Hned jsem si řekla, že to bude zase vypečenej den, a taky že jo. Brácha měl od sedmi, takže lednice už byla vyluxovaná a tím pádem na mě zbyl k snídani jeden gumovej rohlík. Bus mi ujel těsně před nosem a já čekala patnáct minut na další. Mezitím jsem si vzpomněla, že nám matikář sliboval test a já kráva to samozřejmě hned o přestávce pustila z hlavy.
Tak jsem doma. Dneska to bylo fakt vypráskaný. Test z matiky jsme samozřejmě psali, ale aby toho nebylo málo, psalo se i „malé“ opakovaní z chemie. Koule mě nemine, to vim na sto procent. Asi zapařim něco na kompu a pak se zajdu odreagovat někam do klubu…

A jaká asi bude budoucnost? Bude to jako horská dráha, takže úroveň našeho života a myšlení zase stoupne? Nebo budeme čím dál horší a jako babičky a dědečkové si osvojíme klasickou větu : „Jó, to za mejch mladejch let bylo všechno lepší.“ ? A co na to Jan Tleskač?

Dopis na rozloučenou

Tak, dnes je mi 23 let. Maminka zemřela, když mi byly dva roky. Ani si jí už nepamatuju. Otci jsem překážel, takže mě jednoduše šoupnul do děcáku. Ve škole jsem žádný Einstein nebyl, proto jsem své vzdělání završil absolvováním učňáku a teď je ze mě kvalifikovaný truhlář. Dnes, po pěti letech této úžasné práce jsem se rozhodl, co teda se sebou udělám. Na nikoho naštěstí nemusím brát ohled, maminku nemám, otce vlastně taky ne, pochybuj, že si ještě pamatuje moje jméno. Holky jsem nikdy nepřitahoval, sám bych je ani oslovit nedokázal. Když o tom tak přemýšlím, tak o mé existenci nikdo neví, což mě hodně štve. Jedna psychouška o mě kdysi napsala : „Je velmi ambiciózní, chce vynikat.“ A to je pravda, chci světu ukázat, že i nicka jako já má možnost zapsat se do dějin. Hlavně doufám, že se Alláhovi zavděčím, protože by mi pak mohl nadělit lepší příští život. Určitě se mi odmění, něco tak velkolepého ještě nikdo něudělal a taky jsem tomu hodně obětoval. Poslední dva roky jsem spal v nějaké plesnivé kůlně a živil se zbytky z popelnic za hospodou. Všechno jen proto, abych měl dost peněz na výbušniny, letenku do Paříže a na vstupné do Louvru. Poslední na kom spočine můj pohled bude Mona Lisa…