Minulost, přítomnost nebo budoucnost?

Dnes ráno jsem se probudila ve své malované posteli po babička. Už si nevzpomínám, jestli mě vzbudilo kokrhání našeho nebo sousedovic kohouta. Hned poté, co jsem do okna strčila peřinu (z opravdického peří) jsem posnídala dvě domácí vajíčka na měkko a vyrazila do naší vesnické jednotřídky, abych se dozvěděla spoustu nových věcí od pana řídícího. Včera sliboval, že nám poví něco o životě včel a dokonce nám i ukáže jeho vlastní úly, které má za školou.
Tak už jsem doma ze školy. Byl to ale povedený den. Během výkladu pana řídícího, o včele medonosné, se starší kluci pošťuchovali a rozběsnili včely tak, že jedna bodla pana řídícího do nosu. Ten na ně má naneštěstí alergii, takže mu otekla celá hlava a my jsme měli po zbytek dne na výuku jeho manželku. To se mi moc líbilo, protože nám vyprávěla o tom, jak začíná jaro a jak vyrůstají kytičky. No, a teď už jdu ven. jdeme si s holkama hrát do lesa…
Ráno mě vzbudil nějakej blbec, kterej to narval to semaforu přímo před naším domem. Hned jsem si řekla, že to bude zase vypečenej den, a taky že jo. Brácha měl od sedmi, takže lednice už byla vyluxovaná a tím pádem na mě zbyl k snídani jeden gumovej rohlík. Bus mi ujel těsně před nosem a já čekala patnáct minut na další. Mezitím jsem si vzpomněla, že nám matikář sliboval test a já kráva to samozřejmě hned o přestávce pustila z hlavy.
Tak jsem doma. Dneska to bylo fakt vypráskaný. Test z matiky jsme samozřejmě psali, ale aby toho nebylo málo, psalo se i „malé“ opakovaní z chemie. Koule mě nemine, to vim na sto procent. Asi zapařim něco na kompu a pak se zajdu odreagovat někam do klubu…

A jaká asi bude budoucnost? Bude to jako horská dráha, takže úroveň našeho života a myšlení zase stoupne? Nebo budeme čím dál horší a jako babičky a dědečkové si osvojíme klasickou větu : „Jó, to za mejch mladejch let bylo všechno lepší.“ ? A co na to Jan Tleskač?

Dopis na rozloučenou

Tak, dnes je mi 23 let. Maminka zemřela, když mi byly dva roky. Ani si jí už nepamatuju. Otci jsem překážel, takže mě jednoduše šoupnul do děcáku. Ve škole jsem žádný Einstein nebyl, proto jsem své vzdělání završil absolvováním učňáku a teď je ze mě kvalifikovaný truhlář. Dnes, po pěti letech této úžasné práce jsem se rozhodl, co teda se sebou udělám. Na nikoho naštěstí nemusím brát ohled, maminku nemám, otce vlastně taky ne, pochybuj, že si ještě pamatuje moje jméno. Holky jsem nikdy nepřitahoval, sám bych je ani oslovit nedokázal. Když o tom tak přemýšlím, tak o mé existenci nikdo neví, což mě hodně štve. Jedna psychouška o mě kdysi napsala : „Je velmi ambiciózní, chce vynikat.“ A to je pravda, chci světu ukázat, že i nicka jako já má možnost zapsat se do dějin. Hlavně doufám, že se Alláhovi zavděčím, protože by mi pak mohl nadělit lepší příští život. Určitě se mi odmění, něco tak velkolepého ještě nikdo něudělal a taky jsem tomu hodně obětoval. Poslední dva roky jsem spal v nějaké plesnivé kůlně a živil se zbytky z popelnic za hospodou. Všechno jen proto, abych měl dost peněz na výbušniny, letenku do Paříže a na vstupné do Louvru. Poslední na kom spočine můj pohled bude Mona Lisa…

Jak jsem o víkendu stavěla dům...

Už od prvního vyslechnutí pohádky o Jeníčkovi a Mařence jsem toužila postavit perníkovou chaloupku. A konečně jsem se k tomu dostala. V jednom nejmenovaným časopise jsem objevila naprosto dokonalej návod a už to jelo. V pátek sem hodinu a kus vychystávala první část těsta (ke konci mi trošičku musel pomoct táta, protože to moc nešlo míchat). V sobotu sme ho s mámou dodělali a do osmi večer sme pekli jednotlivý díly (trvalo to asi tři hodiny, protože nám hodně těsta zbylo a tak vzniklo 60hlavý stádo preníkovejch vepřů). V neděli mě máma vzbudila v půl devátý a začalo zdobení a sestavování chajdy takovou neuvěřitelně sladkou, lepkavou a ke všemu ještě bílou polevou. Střídavě sme propadali nadšení a zoufalství - to podle toho, jestli chaloupka zrovna pět vteřin držela pohromadě nebo jestli se nerozpadala. No a v jedenáct už to bylo hotový.

PS : šoupla sem sem pár fotek (tak doufám, že bude samá chvála :-) )

Velká zebra aneb jakže se to vlastně jmenujete ?

Tak jsem zjistila, že poslední dobou začínám žít úplně hrozně moc kulturně. Teda, že by mi to vadilo, se říct nedá. Naposled to bylo v takovym tom divadle na Václaváku (jsem slabě sklerotická a už sem zapomněla, jak se to tam jmenuje). S rodičema jsem tam byla na strašně vtipný komedii, která se jmenovala "Velká zebra aneb jakže se to vlastně jmenujete?"
Hlavní příběh byl o tom, že se Mauricovi omrzelo soužití s manželkou Gizel a chtěl od ní odejít. Bohužel mu jí pořád bylo líto a tak v její prospěch uzavřel životní pojistku. Počkal tak půl roku a pak jednoho dne vyrazil na ryby, aby se "utopil". Pak si vyrobil nové doklady pod jménem Fernán a začal si žít život zase od začátku. Po čase potkal Sabinu a jejich vztah skončil svatbou. Sabina ho přestala bavit už po měsíci a tak zopakoval trik, který použil už na Gizel, tentokrát pod jménem Kryštof. No a co čert nechtěl zase potkal "ženu svého srdce" : Sydónii. Sydónii si nevzal, protože neměl doklady a nechtělo se mu vyrábět falešný rodný list a tak. Tak si s ní spokojeně žil půldruhého roku. Jejich společný život, který naplňovalo luštění křížovek a vaření "delikates", rozproudil Sydónie, když jednoho dne poslala Kryštofovu fotku do redakce časopisu Galský včelař. Podle fotografie poznal Kryštofa jeho starý přítel, který ho hned přijel navštívit. Kryštof tedy nakonec přiznal své podvody a z jeho přítele jen tak mezi řečí vypadlo, že si vzal Gizel, a ta za chvilku přijede. Začnou tedy spolu vymýšlet lži, jak to Gizel vysvětlí. Mezitím ale přijede i Sabina, která Kryštofa také poznala a jemu nakonec nezbyde, než přiznat pravdu. Z toho má největší radost Sydónie, která to věděla už od začátku od svého milence pojišťováka. Sydóni totiž Kryštofa vůbec nemilovala, ale potřebovala pro sebe a svého přítele do začátku manželství nějaké peníze a tak se rozhodla, že bude s Kryštofem chodit, klidně si ho vezme a spoléhala na to, že jí Kryštof také opustí. Ale když se po roce od uzavření životní pojistky pořád nic nedělo, tak se rozhodla, že Kryštofa tochu poštouchne odesláním fotky do časopisu. Nakonec jí to vyšlo. Kryštof se vrátil k Sabině, Gizel zůstala se svým novým manželem a Sydónie se mohla spokojeně vdát.
O divadle bych řekla, že bylo opravdu povedený. Svů podíl na tom měl určitě Ondřej Vetchý, který hrál Kryštofa (Maurice a Fernána :) ) a herečka, která hrála, bohužel už taky nevim, jak se jmenuje.

Hrozně se stydím... Hrozně se omlouvám svýmu blogu...
Poslední dobou (no už asi dva měsíce) jsem na svůj blog nic nenapsala. A je to velká ostuda, na ocž jsem přišla hned po tom, co jsem mrkla na blog jedný mojí slovenský kámošky (kdopa to asi je?). Je to strašný takhle něco flákat, ale prostě nebyl čas. Mám pocit, že druhej rok na gymplu je fakt horor. V tercii nás všichni šetřili a teď se to na mě řítí. Pořád píšeme nějaký testy a já mám pocit, že to nezvládám. Dneska sme psali z ájíny (totální propadák, nevěděla sem, jak se řekne : to oblečení se srazilo v pračce), zejtra bude test z chemie, ve čtvrtek čtvrtletka z matiky. Je to strašně únavný. Snažím se uklidnit tím, že je teď čtvrtletí a po něm to bude lepší. No, ale přiznejme si pravdu...
Taky mě hrozně štve, že půlka naší třídy chce odejít na jiný školy, čímž se nám absolutně zhroutí náš třídní kolektiv. Taky nám zakázali lyžák, na kterej se v kvartě každoročně jezdí. Ani nám to nevysvětlili...
No asi už budu končit a nejdýl do pátku se pokusím zase něco napsat. (doopravdy - na mou duši, na psí uši, nakočičí čest)

Back to the Hell?
Jak už si většina lidí stačila všimnout, prázdniny jsou nenávratně pryč. Nemálo z nás si hned po prvním školním dni přálo, aby se znova vrátil dvouměsíční volno a nicnedělání. Ale žijeme v realitě, tak si musíme připustit, že se nedá nic dělat. (maximálně se nám o prázdninách může zdát, což není moc dobrá náhrada, protože mě většinou budík probudí, když se zrovna chystám do moře a podobně)
Nevím jak Vy, ale já postupně zjišťuju, že to v tý škole, tenhle rok nebude tak strašný, jak nám slibovali. Snažili se nás vyděsit tím, že budeme zase o rok starší (kdo by to byl čekal, že J) a profesoři na nás budou tvrdší, přísnější, látku budeme probírat rychleji…
Hrozně mě to vyděsilo a o prázdninách mě užíralo svědomí, že bych se měla kouknout na tu chemii, vlastně i na francouzštinu, pak jsem si vzpomněla na biologii, matiku a češtinu
a většinou jsem si šla radši číst. (samozřejmě, že ne francouzský nepravidelný slovesa) Udělala jsem dobře, profesoři jsou pořád stejní ani přísnější a dokonce ani mírnější (no doufám, že tohle od nich nikdo neočekával), takže se všechno dá zvládat při stejným nasazení, který jsem měla loni.
Na konci prázdnin jsem měla hroznou depresi z toho, že se budu muset vrátit do školy
a nastanou mi povinnosti. Nějak jsem zapomínala na to, jak jsou super volné hodiny a kamarádi. Teď už jsem si to uvědomila a škola se mi nezdá až tak strašná. Jo, píšeme testy a profesoři nás zkouší. Ale pojedeme na lyžák, v červnu do Itálie, čeká nás spousta výletů.
Pokud Vás ani tohle nepřesvědčilo o tom, že škola není takový peklo, tak se můžete těšit na Vánoce. Ty už tady taky za chvilku budou. A pokud Vám připadá, že jsou daleko, tak si vzpomeňte na velikonočního zajíčka.

První školní den (back to the hell)

A už je to tady. To na co sme se všichni snažili dva měsíce nemyslet. Ale stejně si na to občas někdo vzpomněl, ale hned to zahnal myšlenkou, že má přece ještě měsíc a půl, to je hodně dlouhá doba. A pak si říkal, že měsíc taky ještě de, sice je to půlka, ale lepší než nic. No a dva týdny - to je přece ještě víc než Vánoční prázdniny. A ani sme se nenadáli a bylo to. Pozdě v noci z neděle 2. září na pondělí 3. září. Člověk se tak převaluje v posteli a přemejšlí o škole. Sice se o to nesnažil, ale nějak to přišlo a on zjistí, že vlastně už zapomněl všechno z francouzštiny, chemii taky poslední měsíc celkem dost flákal s tím, že se to doučí o prázdninách a skutek utek. Tak má teď výčitky svědomí a když nakonec usne, tak se mu zdaj noční můry o tom, jak mu de zloděj ukrást kocoura. Ráno se probudí a zjistí, že ho koleno bolí tak, že ho nemůže ohnout a ke všemu neví, čím to je. Vstát ale musí, tak uděla všechno, co takovej člověk dělá než jde do školy a vyrazí. Dojde ke svému ústavu, okoukne vyděšený primány, terciány a prváky a valí si to ke svý třídě. Tam ho čekají jeho spolužáci. Pozdraví a usadí. Pak počká na třídní. Ona mu něco řekne a to tak tichym hlasem, že jí slyší tak maximálně lidi v druhý lavici. Pak vyrazí domů. Dojede domů a dojde mu, že už je to opravdu tady. 3kolní rok začal.