No prostě dnešek a moje dojmy z něj

Tak z dnešního dne mám smíšený pocity. Tak třeba sme měli suplování na tělák a to p.pro. Hrubou. Už její jméno napovídá něco o její povaze. Po škole jde taková zvěst, že to neni člověk, ale sportovní robot, já bych tomu i věřila. Třeba když mezi mnou a Majdou proběhnul míč a my sme si obě mysleli, že ho chytí ta druhá. To nás rozesmálo a ona na nás hodila takovej vraždící pohled a tvrdým hlasem řekla, že neví, co je na tom k smíchu, že sme nešikovný. Prostě děs. A na konci nám ještě řekla, že máme běžet kolečko kolem školy. To všechny celkem slušně zaskočilu, protože když už to kolečko běháme, tak na začátku hodiny, protože je to celkem dlouhý. No tak sme si řekli, že doběhnem za roh, pak zbytek půjdem a pak se zase před posledním rohem rozběhnem (tak nějak to děláme většinou =o)) a ono jí to asi došlo (nebo už měla zkušenosti) a trochu se naštvala (nebo spíš víc než trochu). No a hned po těláku následovala dvouhodinovka matiky. To celkem ušlo, protože sem ani nebyla zkoušená a ani se nepsal test, ale vyčerpávající to bylo. A pak už byl konečně oběd (kuře s takovejma malejma bílejma kuličkama, který chutnaly trochu jako těstoviny, ale byly velký jako špendlíkový hlavičky) a hned po něm sem s Evou vyrážela do městský knihovny, kde chtěla máma pujčit Bílou Masajku a já zjistila, že je to tam úplně úžasný. V životě sem neviděla tolik knížek pohromadě, mam zážitek nejmíň do večera. Jenže pak sem dojela metrem na depo hostivař a zjistila, že mi autobus jede až za 40 minut. To čekání bylo celkem děsný, ale když se autobus blížil k zastávce, kde vystupuju, tak autobusák přibrzdil nějaký stárý pani, aby nemusela tak daleko chodit a bylo to přímo u nás v ulici, tak sem vyskočila a vyrazila domů. No a to bude asi tak všechno, od tý doby se toho tolik nestalo, ale budeme grilovat, což je taky super.

Maturity

Tak sem si řekla, že sem zase něco napíšu a řekla sem si, proč nepsat o maturitách u nás ve škole.
No prostě u nás je teď maturitní týden, který si všichni, kromě oktavánů užívají. (no, kdo by se jim taky divil) Máme totiž tak trochu změněný rozvrh, tak třeba dneska sme měli sportovní den, to byla trochu nuda, ale lepší než učení. Zítra maj holky vyučování až od devíti a pak už máme jenom čtyři hodiny. Ve středu jedeme na výlet, přičemž máme sraz před školou až v půl jedenáctý (no jasně, že ráno! napadlo vás snad něco jinýho?) Ve čtvrtek máme sice dvouhodinovku matiky, ale zase máme jenom čtyři hodiny, to samé je i v pátek.
Tak mě teď napadá, proč by ty maturity nemohly trvat dýl ?

Moje dnešní dojmy (já fakt nevěděla, jak to líp nazvat)

Tenhle tejden mám ve znamení dopisovacího šílenství, no kdo by se taky divil, když sjem tam dva týdny nebyla. Sice jsem si doma pořádně odpočala, ale teď to dopisování. Denně doma píšu asi tři hodiny, je to prostě pech.
Aspoň, že jsou příští týden maturity, čímž nám spousta hodin odpadá a máme denně jenom pět hodin. Má to jedinou chybičku, ve čtvrtek a v pátek máme dvouhodinovky matiky, no tak to sem ještě nezažila, tak sem zvědavá.
Ale dneska mě potěšil jeden člověk, jela jsem domů autobusem, a když vystoupím, tak musím přejít takovou ulici. No tak jsem čekala, až přejede autobus (asi nemoh počkat 10 sekund než přejdu ulici, tolik by mu to neudělalo, když se teprv rozjížděl) a za ním jsem uviděla náklaďáček, který byl celkem rozjetý, tak jsem samozřejmě předpokládala, že mi nezastaví, ale on zastavil!! To mně hrozně potěšilo a hned mám lepší náladu, i když na mě čeká hromada písemek a hromada testů.
Tak zase ahoj příště, až se rozhodnu sem něco napsat a to bude brzo, protože mě to baví.

Jsem úplně mrtvá...

No jasně, že ne doslova. Ale právě jsem se vrátila ze školy, kde jsem dva týdny nebyla, batoh mám plný sešitů na dopisování, jela jsem hodinu domů autobusem, ve kterym bylo jako v sauně - je mi fakt děsně. Ještě, že budou příští týden maturity a nebude takový učení. Aspoň jeden světlej bod, na kterej se můžu upínat během nekonečnýho dopisování.

Prague international marathon

Včera jsme s mámou tátu doprovázely na maraton. Teda, ne že by běžel, ale závodil na in-linech. Můj brácha Honza tam taky závodil, taky ne v běhu, ale v koloběhu (prostě závodil na koloběžkách). Oba závody měly stejnou 10 kilometrovou trasu. Docela je oba obdivuju. Koloběžky měly vystartovat 5 minut po in-linech, ale kvůli pomalejm bruslařům (typu : mamí, pomóc, ty brusle mi jedou nebo strejdó, kde sí?) jeli až po čtvrt hodině. Možná vám připadá zvláštní, že můj brácha, kterýmu je 23 závodí na koloběžkách, ale to ste ty koloběžky neviděli. Přední kola maj karbonový (z odlehčený materiálu) a jsou to normální kola na normální silniční kola (snad ste to pochopili). Maj přední brzdu a celkově sou oslniví. A to jak jeli byl celkem mazec. Prvních 100 metrů běželi vedle koloběžek, aby chytli rychlost a pak na ně teprve naskočili. A to byla jízda. Oni se neodráželi, to bylo, jako by zadupávali do země. Prostě hrozná rychlost. Potom co odstartovali jsme se s mámou hodně, ale opravdu hodně rychlou chůzí vydaly vyfotit tátu v cíly. No samozřejmě, že jsme to nestihly. Táta jel rychle a kvůli zdržení s koloběžkama byl v cíly dřív než my. No prostě to byl pech. Tak sem ho aspoň vyfotila jen tak a přichytala jsem si foťák na vyfocení bráchy, jak se s koloběžkou přiřítí do cíle. Nečekala jsem dlouho a byl tam. Tak jsem zmáčkla takovej ten čudlík, kterej udělá fotku a bylo to. A jaký byly výsledky? Táta byl v kategorii šestej z 54 (moc se mu to nelíbilo, ale co čekal, když byl tenhle rok na bruslích poprvé. tím pásem na nich 5 měsíců nestál) a brácha byl 11 z kolika to sice nevim, ale bylo jich hodně. Tak tohle jsou moje zážitky z mezonárodního pražského maratonu. Btw jinak jsem viděla ulici s nejdražšíma obchodama v Praze. Je fakt vtipný vidět prstýnek za 420 000 korun a kabelku za 50 000korun. Tím spíš, že se mi ani jendo nelíbilo. Po cestě ze Staromáku (kde byl cíl) k autu, jsme ještě viděli start Procházky Prahou. To je takovej nesoutěžní fitness závod na 2 kilometry, to bylo taky zajímavý. No a to už by asi opravdu bylo všechno, teď si musim jít léčit moje narušený sebevědomí, po tom co jsem viděla ty 70letý dědečky, jak pelášej na 5 kilometrový trase opravdu rychle.

Založila jsem si blog

Tak sem si řekla, že si jako spousta dalších lidí založím blog a udělala sem to. Po několika neblahých zkušenostech na jiných servrech sem si řekla, že to zkusím tady. A proč taky ne. Tak sem tu a budu psát pro vás. (a taky pro sebe)