Dopis na rozloučenou

Tak, dnes je mi 23 let. Maminka zemřela, když mi byly dva roky. Ani si jí už nepamatuju. Otci jsem překážel, takže mě jednoduše šoupnul do děcáku. Ve škole jsem žádný Einstein nebyl, proto jsem své vzdělání završil absolvováním učňáku a teď je ze mě kvalifikovaný truhlář. Dnes, po pěti letech této úžasné práce jsem se rozhodl, co teda se sebou udělám. Na nikoho naštěstí nemusím brát ohled, maminku nemám, otce vlastně taky ne, pochybuj, že si ještě pamatuje moje jméno. Holky jsem nikdy nepřitahoval, sám bych je ani oslovit nedokázal. Když o tom tak přemýšlím, tak o mé existenci nikdo neví, což mě hodně štve. Jedna psychouška o mě kdysi napsala : „Je velmi ambiciózní, chce vynikat.“ A to je pravda, chci světu ukázat, že i nicka jako já má možnost zapsat se do dějin. Hlavně doufám, že se Alláhovi zavděčím, protože by mi pak mohl nadělit lepší příští život. Určitě se mi odmění, něco tak velkolepého ještě nikdo něudělal a taky jsem tomu hodně obětoval. Poslední dva roky jsem spal v nějaké plesnivé kůlně a živil se zbytky z popelnic za hospodou. Všechno jen proto, abych měl dost peněz na výbušniny, letenku do Paříže a na vstupné do Louvru. Poslední na kom spočine můj pohled bude Mona Lisa…